Při návštěvě Nary si držte klobouky i tašky

autor Daniel Šácha

Nara je takový malý bratříček nedalekého Kjóta a ještě o kousek bližší Ósaky. Je domovem nebojácných jelínků i jedné z největších dřevěných staveb světa. Pro mě je to taky první místo, kde jsem si v Japonsku nakoupil čaj. Vedle atraktivnějších měst je občas snadné Naru přehlédnout, ale to by byla škoda. Tím spíš, pokud se nám Japonsko opět brzy otevře.

Když jsem nějaký čas bydlel v Ósace a přijeli mě navštívit kamarádi, Nara vždy byla sázkou na jistotu pro pohodový výlet v okolí. Jednak jste tam vlakem za pár minut a hlavně, setkání s drobnými jeleny sika, kteří město „okupují“, je zážitkem pro každého. Minimálně napoprvé.

Nara mimochodem není pouze pojmenování města, ale i jedné éry japonských dějin (skoro celé 8. století). Během té doby byla koneckonců taky sídlem císaře a na necelých 80 let hlavním městem země; tehdy se Naře říkalo Heidžó-kjó. Ve stejném období vznikla i zřejmě nejznámější a nejvýraznější ze zdejších památek, jeden ze sedmi velkých chrámů — Tódaidži. Ještě na konci 90. let minulého století šlo o největší dřevěnou budovu světa. 

Už máte nakoupené čaje na zimu? Protože je níže v článku řeč o třešňových květech, můžete zkusit třeba japonský Sakura Kukicha. Jemný zelený čaj, který příjemně osvěží ráno i večer.

Chrám Tódaidži

Chrám Tódaidži

Jelínci se klanějí

Co se mi na Naře líbí, je, že nejde o místo, na kterém byste museli nutně strávit mnoho času, abyste si ho užili. Není to Tokio, kde za den sotva zvládnete sotva vymotat z nádraží (nadsázka, i když…). Naopak, jednodenní výlet a odjedete naprosto spokojení. A vlastně vám nejspíš ještě zbyde dost času na večeři v Ósace. Pro mě ideál.

Samozřejmě, že byste se i tady mohli toulat ulicemi a parky po celý víkend, to hlavní ale najdete hezky pohromadě v jedné lokalitě, navíc jen pár minut pěší chůze od vlakového nádraží — chrámy Kofukudži a Tódaidži, národní muzeum, svatyni Kasuga, zahrady Isuien a samozřejmě jelínky, protože, nalejme si čistého vína, většina cestovatelů sem míří hlavně za nimi. Chápu, měl jsem to stejně. Vedle ostrůvku Icukušima poblíž Hirošimy je to koneckonců jedno z mála míst, kde můžete tyto nezbedné tvory takto volně pozorovat. Žijí doslova v harmonii s městem.

Útok jelínků

Útok jelínků

Jelínků v Naře pobývá kolem 1200 a podle legendy jde o dávné pomocníky bohů (až do poloviny 17. století bylo jejich zabití trestáno smrtí). Přestože tento svůj svatý status už dnes oficiálně nemají, stále jsou národním přírodním bohatstvím a jako takoví podléhají přísné ochraně. Což je dobře. Mám ale popravdě pocit, že to sami tuší, protože svého postavení velmi okatě zneužívají a vůči lidem si toho hodně dovolí. Mají přednost na přechodech, hladově útočí na stánky trhovců a minule jsem dokonce viděl, jak jeden z nich srazil chlapce na kole… Nenechte se tedy přelstít jejich roztomilým vzezřením nebo tím, že se vám sami pokloní. Čekají od vás jídlo. Když dáte jednomu, seběhnou se další. Když nedáte, klidně se pustí do toho, čím jste ověšení (tašky, foťáky, oblečení). Přesně v této situaci se přímo nabízí pořekadlo podáš prst a utrhnou ti ruku… Místní stánkaři se s nimi proto nemažou a klidně je přetáhnou ruličkou novin.

Pokladnice památek

Fakt, že se statut hlavního města z Nary relativně rychle přesunul do Kjóta, městu ve výsledku vlastně pomohlo. Nara tak i díky tomu unikla občanským válkám a dochovala se zde celá řada nejen japonských, ale třeba i korejských, čínských nebo indických památek, které by jinak pravděpodobně zanikly.

Cesta k místním monumentům, jak už jsem naznačil, je krátká a dokonce i velmi snadná. Ten necelý kilometr od vlakového nádraží půjdete skoro pořád rovně. Ještě než se ale začnete kochat prvními chrámy, doporučuji udělat zastávku u obchůdku Nakatanidou. Všimli byste si ho nejspíš i bez mého upozornění, hlavně podle davu lidí a křiku mistrů stloukačů. Na místě se totiž tradiční metodou připravují oblíbené koláčky z rýžového těsta zvané moči. Místní delikatesa. Sladká, měkká a lahodná. Ochutnávku jsem ještě nikdy nevynechal. Při mé poslední návštěvě vycházel jeden koláček zhruba na 30 Kč.

Jen kousek odtud, v jedné z bočních uliček bývalé historické obchodníků Naramači, byla kdysi mimochodem i česky pojmenovaná kavárna Sluníčko. Narazil jsem na ni při vůbec první cestě do Japonska a dodnes vzpomínám, jakou mi v té vzdálené zemi udělal kousek domova radost. Teď už ji tam bohužel nenajdete, třeba ale objevíte jiné poklady. I proto se občas s oblibou novými městy jen tak toulám. Nikdy nevíte, o co zakopnete. Zpátky ale ke známým atrakcím. Osobně jsem si oblíbil hlavně dvě.

Kavárna Sluníčko

Kavárna Sluníčko

Chrám Kófukudži, který vás po vstupu do městského parku upoutá jako první, se pyšní dvěma krásnými pagodami. Ta pětiposchoďová je dokonce druhá nejvyšší v Japonsku, ve skutečnosti je ale „pouze“ kopií postavenou v roce 1426 (původní pagoda vznikla o 700 let dříve). Tou dobou už vás nejspíš budou obcházet i první jelínci. Druhou oblíbenou ikonou Nary, kterou už jsem párkrát zmínil, je monumentální Tódaidži, světová památka UNESCO, kde se z vás stanou doslova mravenečci. Nepřeháním. Je to opravdu veliká a dechberoucí stavba, u které jsem stál s otevřenou pusou.

Pokud mimochodem dorazíte na začátku března, můžete se zúčastnit Omizutori, série buddhistických rituálů, které se konají už přes 1200 let mj. s myšlenkou uvítání příchodu jara. Na konci této dvoutýdenní akce už pomalu vykvétají sakurové stromy. Největší atrakcí je zřejmě tzv. Otaimacu, kdy se na balkoně budovy Nigacudó po západu slunce zapalují obří pochodně, ze kterých se nad hlavami přihlížejících dolů sypou jiskry a uhlíky. Diváky mají očistit od hříchu a zajistit jim tak bezpečný rok. Věřte mi, i navzdory tomu, že se mačkáte v ohromném davu, je to unikátní zážitek.

Před vstupem k Tódaidži vás určitě (stejně jako mě) ohromí brána Nandaimon z roku 1199, která je jednou z vrchnolných pamětihodností období Kamakura. V chrámu je pak opravdu monumentální socha buddhy.

Momentka z rituálu Otaimacu

Momentka z rituálu Otaimacu

Vzpomínky na Naru

Jak vidíte, Nara je mi blízká i díky mnoha příjemným vzpomínkám. Právě zde jsem třeba poprvé ochutnal sladkost jménem ičigo daifuku, koláček z rýžového těsta a s jahodou navrch, pozoroval jsem kvetoucí sakury, povídal si s japonskými školáky o Česku a nechal se očistit od všeho zlého. Samá pozitiva.

Vím, že podobně jako velká část turistů Naře trochu křivdím, když obvykle vyrazím jen k dobře známým památkám v okolí parku. Nikdy jsem třeba neprozkoumal vzdálenější oblasti na západě nebo jihu města. Přitom všude tam najdete další monumenty a místa, jako je třeba chrámový komplex Hórjúdži, kde se dochovaly mnohá umělecká díla právě z období založení města, nebo palác Heidžó, který, jak vám možná napověděl název, sloužil coby rezidence císaře v době, kdy byla Nara hlavním městem. Je toho vážně spousta a já si to někdy doplním.

A vy, pokud jste ještě neměli tu příležitost, si určitě doplňte Naru jako takovou. Je to jedno z těch měst, které byste v Japonsku určitě měli minout, i kdyby jen na to jedno odpoledne.

Delikatesa, bez které nesmíte odjet

Delikatesa, bez které nesmíte odjet

0 komentářů
0

Mohlo by se vám také líbit

Napište komentář

* Používáním tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.