Taky máte tak rádi kopce, odkud se dají města, krajina a lidé pozorovat z výšky? Já teda moc. Pořádně docenit jsem je ale dokázal teprve v Japonsku, když jsem jednou v noci před pár lety žasl při výhledu na Nagasaki.
Když cestuju, užívám si stejnou měrou tichou přírodu i rušnou civilizaci. Někdy mě láká jedno, jindy druhé. Rád se toulám po lesích, klidně ale zvládnu celé hodiny trajdat ulicemi Tokia jen abych našel tu nejlepší zmrzlinu. Nadšení u mě uvidíte velmi podobné. A to samé platí pro vyvýšená místa, na která se snažím vydrápat, ať už jsem kdekoliv. Když stojím daleko od světelného smogu, zasněně pozoruju hvězdnou noční oblohu, v blízkosti měst pak koukám, jak se pomalu rozsvěcují světla lamp a domů tam dole.
Japonsko má takových přírodních rozhleden tolik, že by je mohlo po desítkách vyvážet do světa a ještě by mu docela dost vrcholů zbylo. Jen těch vysokých přes 2000 metrů tam totiž najdete téměř šest stovek. Já jich zatím prošel sotva pár a navíc ještě docela malých. Měly za to ale jinou přednost, opravdu krásně se z nich koukalo právě na města. Tak krásně, až se jim začalo přezdívat Nihon Sandai Jakei neboli Tři velké noční výhledy na Japonsko. A víte co? Jsou vážně parádní! Něco vám o nich povím…
Miliony japonských světel
Kdyby byl tohle článek pro dánský nebo holandský web, řekl bych vám, že všechny tři zmiňované vrcholy patří mezi velehory, na které se budete škrábat půl dne. Protože jsme ale Češi, známí světošlapové, co se nezaleknou sebevětší horské výzvy, nemám vás čím ohromit. Nejvyšší z celé trojice to sotva dotáhne na 700 metrů nad mořem… O tom to ale nakonec vůbec není.
Pojďme začít postupně od nejnižší po nejvyšší, protože tak jsem je shodou okolností objevil i já. Hora Inasa v Nagasaki má podle údajů krásných 333 metrů a protože je blízko centra města, dostanete se k ní poměrně rychle. Z observatoře na vrcholku získáte rozhled na celé kolo, nejkrásnější je ale rozhodně přístav, který je úchvatný z dálky stejně jako z blízka. Přestože vzpomínky na katastrofu druhé světové války tady pořád přetrvávají, z kopce uvidíte jen krásné město s milionem světel, které by ve vašem japonském itineráři určitě nemělo chybět.
Nahoru můžete vyrazit hezky po svých, stejně tak se tam ale dostanete i autobusem nebo autem, případně lanovkou, která jede nějakých pět minut (zpáteční lístek vyjde na 250 Kč).
O celý jeden metr převyšuje Inasu vrchol Hakodate, který se tyčí nad stejnojmenným městem na spodním okraji ostrova Hokkaidó. Tenhle významný přístav severního Japonska jsem si mimochodem zamiloval hned od první chvíle, když mi postarší pán v infocentru na nádraží sdělil, že viděl hrát v Kanadě Jágra. Mé hokejové srdce zaplesalo. A to jsem ještě netušil, co mě tady čeká za podívanou.
Podle Michelinova průvodce je totiž právě noční výhled na Hakodate nejen jedním z nejkrásnějších v Japonsku, ale taky na celém světě, srovnatelný s Neapolí nebo Hong Kongem. No… Přesvědčte se sami, dotáhl to až na úvodní fotku mého příspěvku.
Vedení města jde prý navíc tomuto sympatickému titulu naproti a od nějaké doby začalo instalovat teplejší, oranžově zbarvená pouliční světla a osvětlení historických budov, které po setmění lépe vyniknou. Cesta nahoru je o něco dražší než v prvním případě, možnosti jsou každopádně stejně. Pěškobus, autobus, lanovka nebo auto.
Kam jen oko dohlédne
Poslední ze zastávek si uděláme v Kóbe, které mnoho z vás určitě poznává hlavně díky proslulým hovězím steakům. Hlavní město prefektury Hjógo toho ale nabízí daleko víc než jen prvotřídní maso. Doporučit vám můžu třeba skvělé horké lázně nebo pozoruhodné muzeum zemětřesení, které zde funguje jako připomenutí hrozivé události z roku 1995. Uvnitř mimo jiné najdete i repliku jedné z poničených ulic, je to docela silný zážitek.
Nad tím vším se pak vyjímá pohoří Rokkó a jeden z jeho oblíbených vrcholů Maja, kam nejčastěji směřují kroky turistů lačnících po krásném výhledu — nejen na město dole, ale třeba i o kousek vzdálenější Ósaku. A to už je pořádně rozlehlá aglomerace. Na rozdíl od předchozích dvou krátkých vycházek vám výšlap k vyhlídkovému bodu Kikuseidai zabere podle zvolené trasy klidně i pár hodin a cestou navíc můžete obdivovat třeba vodopády Nunobiki, takže je to po všech ohledech mnohem záživnější cesta.
Rád bych vám svůj zážitek zprostředkoval v dokonalých, dechberoucích obrázcích, ale tak dobře svou fotící techniku bohužel neovládám. I přesto ale doufám, že jsem vás přinejmenším trochu nalákal a až budete mít příležitost, některou z vyhlídek navštívíte, abyste si to užili na vlastní oči. Od pomalého západu Slunce až po rozsvěcení posledních lampiček je to opravdu příjemný a zase o trochu jiný pohled na Japonsko, než jaký zažijete při toulkách o pár stovek metrů níže.
Pravda je, že tiché rozjímání si na těchto místech zrovna moc nevychutnáte. Spolu s vámi totiž obvykle chtějí koukat i další lidé a jak můžete vidět na fotce výše, občas se jich sejde docela velký dav. Nenechte se ale odradit. Třeba zrovna budete mít štěstí nebo objevíte nějakou zašívárnu, odkud budete na ta barevná světýlka shlížet úplně sami. A i kdyby náhodou ne, stejně to za to stojí. Člověk si v tom kontrastu města pod sebou najednou připadá hrozně malý i velký zároveň. Jako bojovník sumó, kterého ze všech stran a se zatajeným dechem pozorují tisíce očí.
PS: Tyto tři noční výhledy zdaleka nejsou jediné, které stojí za doporučení. Vyrazit můžete třeba na horu Sarakura u Kitakjúšú nebo třeba Wakakusu na východní části Nary. Takových míst je prostě spousta.