Když jsem byl v Japonsku naposledy, a že je to vlivem současné situace ve světě dávněji, než bych si přál, jedním z mých hlavních cílů bylo navštívit Hokkaidó. Protože je to ale na sever z Ósaky, odkud jsem tehdy vyrážel, kus cesty, rozhodl jsem se udělat několik zastávek. Jedna z nich mě zavedla do Aomori — města, které možná neznáte podle názvu, ale určitě už jste z něj viděli pár krásných fotek.
Ještě před 33 lety bývalo Aomori významným spojníkem mezi ostrovy Hokkaidó a Honšú. Tuhle funkci mu ale v roce 1988 odebral podmořský tunel Seikan, kterým dnes oběma směry sviští šinkanseny. Přístavem je tak sice město i nadále, většina cestujících už ale volí spíše vlakovou dopravu. Na druhou stranu, po vlastní zkušenosti teď můžu říct, že jen tak prosvištět kolem by byla chyba…
Lucerny, kam oko dohlédne
Na japonské poměry je Aomori se svými 300 tisíci obyvateli docela malé město. A přesto se tady koná jeden z nejznámějších a největších festivalů v celé zemi. Jmenuje se Nebuta a jeho dominantou jsou lucerny, ne ty maličké, jaké byste si možná představili, ale velké, doslova obrovské. Každé léto plují městem v doprovodu stovek skandujících tanečníků, což je opravdu neskutečná podívaná. Vyrobit jednu takovou lucernu, která běžně přesahuje deset metrů, mimochodem trvá až půl roku a na práci se podílí několik desítek lidí.
Kolem vzniku oslav koluje hned několik teorií, nejpravděpodobnější původ mají ale v jiném letním festivalu Tanabata, který do země přišel z Číny už před stovkami let.
Zachytit atmosféru Nebuty v ulicích se mi bohužel nepodařilo, protože jsem město navštívil až na podzim. I v tomto období si ale můžete oslavy alespoň částečně užít, díky prohlídce zdejšího Nebuta Warasse muzea. Co ztratíte na emocích, vám vynahradí možnost prohlédnout si monumentální lucerny opravdu zblízka a třeba i zevnitř. Dřevěné konstrukce jsou pokryté speciálním papírem, který je vytvarovaný a vyztužený pomocí ocelových drátů.
Nejčastěji lucerny vyobrazují známé čínské a japonské legendy, během průvodu každopádně narazíte i na moderní panoramata, třeba z Hvězdných válek. Je to zážitek a vůbec se nedivím, že je festival v celém Japonsku tak populární.
Pokud se v Aomori ocitnete právě v době konání festivalu, můžete se do průvodu přímo zapojit. Stačí si koupit nebo pronajmout tradiční oblek tanečníků haneto a spolu s nimi pak skandovat rassera, rassera!
Berte si, co hrdlo ráčí
Z mých úvodních odstavců by se mohlo zdát, že Aomori nemá krom jednoho festivalu co nabídnout. Tím bych ale městu hodně křivdil. Jednak hned vedle muzea stojí impozantní trojúhelníková budova ASPAM, kde mimo jiné najdete i turistické centrum, no a hlavně jen pár minut chůze od obou těchto míst čeká další bod, který byste neměli při návštěvě vynechat — rybí trhy Furukawa. Nejsou sice podobně velkolepé, jako ty v Tokiu, pořád jsou ale pestré a navíc mají zavedený krásně jednoduchý systém, jak se tady můžete najíst a ochutnat lokální plody moře.
U vstupu si koupíte trhací lístek s několika kupóny a ty pak u jednotlivých prodejců vyměňujete za připravené porce toho, na co máte chuť. Na výběr jsou plátky syrových ryb, krevety, krabi, vaječná omeleta tamagojaki a vůbec vše, co byste na podobném místě čekali. Sami si tak sestavíte vlastní nokkedon, doslova obloženou misku rýže (tou rýží je mimochodem dobré začít). Jde v podstatě o takové švédské stoly na japonský způsob, přesně podle mého gusta.
A jestli vás rybí pochoutky moc netáhnou, nebojte, Aomori má ještě jednu specialitu. Tedy ono jich bude více, ale na tuhle konkrétní já nedám dopustit — rámen. Vydatný nudlový vývar s řadou přísad, který v každém koutě Japonska dělají jinak. V Nagasaki vaří nudle společně s vývarem, v Sapporu rádi přidávají máslo a kukuřici, ve Fukuoce se specializují na hutnou vepřovou chuť, no a v Aomori kombinují dvě hlavní speciality nedalekého Hokkaida – mléko a kari polévku. Co vám budu povídat, je to lahoda, za kterou se vyplatí vyrazit těch pár stovek kilometrů.
Cestou necestou do historie
Protože po jídle vždy uvítám příjemnou procházku, zavedu vás v závěru článku kousek dál od centra a dokonce i hluboko do minulosti. Jen hodinu chůze z dříve zmíněných míst se na 40 hektarech rozléhá archeologické naleziště Sannai Maruyama, kde na vás čeká největší a zároveň jedna z nejzachovalejších vesnic japonského období Džómon (13000–300 př. n. l.).
Jak to tak bývá, přišlo se na ni úplnou náhodou. V roce 1992 v lokalitě probíhal průzkum za účelem vybudování nového baseballového hřiště, místo hráčů se tady ale nakonec usadili archeologové. Pod zemí totiž objevili nejrůznější artefakty a spolu s nimi i pozůstatky mnoha domů. Kdysi prý vesnice zahrnovala více než 700 různých struktur a obydlí včetně dlouhých budov, skladů, silnic a odpadkových a pohřebních jam. Některé z těchto staveb, jako dlouhý dům nebo vysokou dřevěnou věž, dnes můžete díky podařené rekonstrukci přímo navštívit a podívat se, jak takový dávný život na japonských ostrovech vypadal.
Jakmile si dosyta vychutnáte závan starých časů, doporučuji nevracet se hned zpátky do městského centra. Nakoukněte ještě za roh. Jednu zatáčku od vykopávek totiž stojí muzeum umění, v jehož útrobách se kromě dočasných výstav nachází třeba taky devět metrů velký pes, kterého stvořil zdejší rodák, umělec Nara Jošimoto. Vznikl sice už v roce 2005, jako by ho ale připravil pro dnešní instagramovou dobu. Já si zde mimochodem, vedle krásných obrazů japonských malířů, neplánovaně užil i putovní výstavu mého nejoblíbenějšího režiséra animovaných filmů Makota Šinkaie. No řekněte, není to osud? O to větší důvod vyrazit, kdo ví, co za dveřmi muzea objevíte.
Tím už ale své básnění o severním přístavu ostrova Honšú uzavřu. Kolem a kolem jsem tím vším chtěl hlavně ukázat, jak se vyplatí objevovat i méně známá místa. Aomori zdaleka nepatří mezi první body, které by chtěla většina turistů navštívit, dřív nebo později byste si ho ale na seznam zařadit mohli. Mile vás překvapí. A to jsem ani nezačal psát o zajímavostech z jeho nejbližšího okolí, jako je třeba město jablek Hirosaki. Každý kout Japonska má prostě něco do sebe.