Sedí mi místa s osobitou atmosférou a duchem, a svěží indické městečko Dárdžiling patří k nim. Rozlézá se po strmých svazích ve změti křižujících se serpentýn, kde se dá snadno i zabloudit. Leží ve výšce přes 2000 metrů nad mořem, což je velká změna proti vedrům panujícím v rovinách kolem blízkého města Šiligurí, vzdáleného vzdušnou čarou pouhých 37 km. Teoreticky se dá do Dárdžilingu vystoupat i za tři hodiny, byla by však škoda nezkusit to pomalejší cestou.
Úzkokolejkou do 2000 m n. m.
Jízda do Dárdžilingu úzkokolejkou, vystavěnou v letech 1879-1881 Brity, patří k neopominutelným i nezapomenutelným zážitkům. Ostatně tento technický div s převýšením přes dva tisíce metrů zařadilo do svého seznamu Světového dědictví i UNESCO. Železnice s rozchodem 61 cm je dlouhá 88 km a k jejím půvabům patří i to, že vláček musí při svém pomalém stoupání absolvovat několik smyček a úvratí (úvrať je místo, kde vlak zajede do slepé koleje a vyjede jinou kolejí, aby se nemusel otáčet). Celá jízda z výjezdové stanice v New Jaipalguri do Dárdžilingu ovšem trvá přes sedm hodin a má řadu zastávek, při nichž však bohužel není čas si ani odskočit.
Nastoupit v malebné vesnici Tindhari na půli cesty mi přišlo jako dobrý kompromis. Tím spíš, že vláček mezitím nabral dvouhodinové zpoždění. Přes všechnu rázovitost trati je nutno doplnit, že trať se v podstatě překrývá se silnicí a koleje ji neustále překřižují nebo vedou těsně vedle ní. Však také celou délku projíždí jen jednou denně. Ani na silnici však nepanuje rušný provoz, takže o nic nejde. Jestli si něco z jízdy pamatuji opravdu dobře, pak je to průjezd jediným větším městečkem Kurseong, kde místní prodavači nechávají rozložené zboží (zejména zeleninu) až těsně ke kolejím, takže vagony hučí přímo nad nimi a zeleninka přetéká někam přímo pod vás – šířka vagonů je podstatně širší než koleje. Nutno zažít.
Oblast Dárdžilingu tvořila původně součást samostatného království Sikkim, ale v roce 1835 se jej zmocnili Britové. To odstartovalo velkou proměnu tohoto místa: Britové tu začali zakládat rozsáhlé čajovníkové plantáže, z nichž některé se dodnes nacházejí i přímo na hranici tehdy vzniklého města, tj. téměř ve dvoutisícové výšce. I s ohledem na příjemné podnebí se zde usídlovali britští farmáři, na čajové plantáže se pro změnu verbovali především tisíce nepálských Gurkhů. Současné město Dárdžiling je tak mixem vlivů koloniálních, nepálských, indických i lokálních (Lepčové a jiná horská etnika); hinduismus tu má zhruba stejné místo jako buddhismus a křesťanství.
Čajové zážitky
Čaji z Dáržilingu se někdy přezdívá „šampaňské mezi čaji“, což je dáno nejen jeho jemnou chutí a specifickou vůní, ale i omezeným množstvím sklizeného čaje. (Nu, jistě jde i o reklamní slogan.) Tomu odpovídá na indické poměry i trochu vyšší cena. Ve městě lze najít několik bohatě vybavených prodejen s ochutnávkami. Nejznámější značka Golden Tips má hned tři ukázkové prodejny, z nichž jedna se nachází na plácku Chowrasta, dnes poněkud rozkopaném. Tady si člověk nakoupí kromě všech druhů zdejších čajů i některé další odrůdy, mj. vydatný černý ásámský čaj. Samotná ochutnávka zahrnuje dvě jarní sklizně (první začíná v únoru a končí v dubnu, druhá trvá od května do června) a jednu podzimní. Čaje z různých sklizní se liší se barvou, hutností i vůní. Na Chowrastě mi dali ozkusit i méně častý dárdžilingský oolong, a také zelený a bílý čaj.
Ze všech plantáží je pak nejpřístupnější Happy Valley Tea Estate na svazích pod městem, kde se dá absolvovat exkurse ve zdejší zpracovatelské fabričce, následovaná další ochutnávkou několika vzorků – tady mi však čajová degustace přišla o dost skromnější, neboť člověk od každého čaje dostane sotva usrknout.
Další věci k vidění
Upřímně řečeno, v Dárdžilingu bych dokázal vegetovat déle než ty dva dny, které jsem tu dvakrát strávil. Ve městě se dá najít řada zajímavých atrakcí, k nimž se ovšem někdy nutno spíš dobloudit, protože různě pospojované klikaté uličky orientaci rozhodně neusnadňují. Mezi věcmi, které bych doporučil, patří určitě pozoruhodná zoologická zahrada, Lloydova botanická zahrada či Himálajský horolezecký institut věnovaný průkopnickým výstupům na Mount Everest/Čomolangmu a další osmitisícovky. V jeho čele stál dlouhá léta Tenzing Norgay, jenž nejvyšší horu světa slavně zdolal v roce 1953 po boku Edmunda Hillaryho. Dá se navštívit i několik vadžrajánových buddhistických klášterů v tibetském stylu, např. nedaleký Jiga čchöling v Ghúmu, patřící škole Gelukpa, či vylézt si na kopec k tzv. Mírové pagodě.
Komu nevadí brzké ranní vstávání, může se vydat před svítáním na tzv. Tygří vrch (Tiger´s hill), odkud se za dobrého počasí dají vidět himálajští velikáni v čele s Kančendžungou (8598 m), jež odsud dokonce opticky vypadá skoro vyšší než samotný Mt. Everest, také spatřitelný. Za rozbřesku tu ovšem obvykle bývá hodně přelidněno, v první řadě samotnými Indy.
Mně osobně lahodí i opačná aktivita: noční procházky. Tady žádné nebezpečí nehrozí. Dárdžiling utichá už po desáté večer, a před půlnocí prakticky nikoho nepotkáte. Člověk si bloudí chabě osvětlenými serpentinami a může vstřebávat genia loci tohohle zvláštního města. A třeba se i projít po úzkých kolejích přímo uprostřed pusté silnice.
A ještě jeden neobvyklý tip: podařilo se mi nahlédnout do salonu krásného, byť poněkud luxusního koloniálního hotelu Windamere, kde visí na zdech fotografie státníků, kteří zde kdysi pobývali. Mezi nimi i jedna s podepsanou navštívenkou Jana Masaryka z února roku 1925. Uprostřed dobového nábytku, koberců, bílých oken a udržované zahrady není těžké uvěřit, že k jeho návštěvě došlo teprve nedávno.