Jižní část země možná většina návštěvníků Laosu vynechá, ale já bych se za ni – pokud už se jednou ocitnete nablízku – přimluvil. Z hlavního města Vientianu to lehátkovým autobusem na konečnou trvá docela pohodlných deset hodin, a vlastně se tím ještě dá ušetřit za hotel, pokud se jede přes noc.
Jestliže jste naladěni na bezmála venkovskou atmosféru, která ostatně zatím zdobí snad všechna laoská městečka i města, pak vás stejně jako mne potěší už samotná jiholaoská metropole – Pakse. Město s necelými 90 tisíci obyvateli i přesto zůstává hned po Vientianu druhým největším městem státu, jenž se řadí k nejřidčeji zalidněným v celé Asii. Vždyť v Laosu žije pouze něco přes 7 milionů obyvatel, ovšem na rozloze čtyřikrát větší než má Česká republika. Pakse vzniklo na soutoku řeky Se a Mekongu, odtud také jeho název („ústí řeky Se“). V blízkosti soutoku se nalézá i to, co by se dalo chápat za jakýsi střed města. Podél silnice č. 13, která tudy prochází, se usadilo i několik hospůdek a krámků, stejně jako jeden z nejdůležitějších buddhistických klášterů Wat Luang.
Za kávou i čajem na planinu Bolaven
Pakse se ovšem nabízí hlavně jako výhodná základna pro výlety do okolí. Jeden z nich by neměl minout náhorní planinu Bolaven. Nejlépe na vypůjčené motorce. Při zdánlivě pozvolném, přímém výjezdu z horké nížiny na vysočinu vysokou přes 1000 metrů n.m. mne vždy doslova praštila přes nos rychlá změna klimatu někde v půli výstupu. Lepší se na takové ochlazení připravit.
Už na kraji Bolavenu lze narazit na několik zajímavých míst. Jde především o řadu monumentálních vodopádů: Tad E-Tu, Tad Yuang nebo zhruba 120 m vysoký dvojvodopád Tad Fan. Malebnost i imposantnost těchto vodopádů podtrhuje zelená přírodní kulisa – ve zdejší džungli navíc údajně dosud žijí leopardi, tygři, sloni nebo na 300 ptačích druhů včetně zoborožců. Působivé však mohou být i menší vodopády. Místní rádi piknikují u šest metrů vysokého Tad Pha Suamu, který se rozlévá v širokém oblouku ve tvaru U – obzvláště v dešťové sezóně však i on budí respekt svou silou.
Planina Bolaven proslula jako oblast kávy. Rozsáhlé, snadno přístupné kávovníkové plantáže se protírají například v těsném sousedství zmíněného vodopádu Fan. Laoská káva vyniká hutnou kávovou chutí, a Laosané sami ji pijí velmi silnou. Pěstuje se arabika i robusta. Nejsem kávový specialista, ale dávám přednost silné kávě, takže mi stejně jako mnohým jiným cafe lao lahodí. Podobně jako ve Vietnamu, i zde se ochucuje sladkým mlékem, avšak má zemitější, ryze kávovou chuť.
Třebaže čajových plantáží lze v této oblasti objevit podstatně méně, jednu lze navštívit přímo vedle silnice při stoupání na Bolaven. Jako prakticky všude v Laosu, i tady se čaj pěstuje přirozeně, organicky. Laosané nejsou velcí pijáci sa (tedy čaje), ale bolavenský zelený nebo oolong za ochutnání rozhodně stojí. Není od věci zmínit, že Laos, respektive severní Laos bývá dokonce někdy (spolu s jihozápadní Čínou a severní Barmou) zmiňován coby součást praoblasti, odkud se čajovníky rozšířily. A co víc, například v provincii Phongsaly se dodnes sklízí čaj ze starých stromů čajovníku assamského, jejichž věk přesahuje 400 let. Žel, tak daleko na sever Laosu jsem se zatím sám nikdy nedostal.
Divoký Mekong a poklidný Wat Phu
Protentokrát bych však stejně ještě zůstal na jihu. Kromě planiny Bolaven se žádná návštěva jižního Laosu nemůže obejít bez dvou míst. Jedním jsou stovky ostrovů na Mekongu (tzv. Si Phan Don, neboli Čtyři tisíce ostrovů) s četnými divokými peřejemi, z nichž vyniká především široký Khon Phapheng, průtokem prý největší vodopád celé jihovýchodní Asie. Jako to platí u všech vodopádů, také dojem z Khon Phaphengu závisí na sezónním množství vody. Nicméně množství ostrovů v této oblasti přehrazuje tok Mekongu, místy navíc už tak zúžený, takže proud tu tak jako tak nabírá na nesmírné dravosti. Ti, kdo se rozhodnou pokračovat přes blízkou hranici do kambodžské provincie Ratanakiri, se obvykle právě u rozbouřených peřejí Khong Phaphengu loučí s Laosem.
Zbývá však ještě jedna neopominutelná, tentokrát téměř meditační zastávka. Chrám Wat Phu (čili Chrám hory) má historii sahající přinejmenším do půli 1. tisíciletí n.l. Právě z této oblasti druhdy putovali staří Khmerové dál na jihozápad, než po pár stoletích definitivně zakotvili v západní Kambodži a založili slavnou Angkorskou říši (9.-15. stol.). Ovšem i angkorští králové se pak nadále k chrámu Wat Phu tu a tam vraceli, protože šlo – a nadále jde – o místo posvátné, leč také magické. I zde jde sice o rozsáhlý komplex, nehledejte tu však obří pyramidové chrámy jako v Angkoru. Z velkoryse pojatého celku zůstala většina staveb jen v troskách, nejzachovaleji z toho vyšla malá vrchní svatyně, mimochodem zdobená skvostnými reliéfy s hinduistickými motivy. Jedinečnost celého areálu ovšem spočívá spíš v jeho rozložení na svahu hory. Posvátnost hory je nabíledni: z jejího vrchu se tyčí zdaleka viditelná skála nápadně připomínající Šivův lingam (tj. jeho posvátný penis, výsostný symbol tohoto hinduistického boha).
Ke zmíněné svatyni (nikoli na vrchol hory, kam se ani obvykle nechodí) vede výstup po prudkých, zpola vyvrácených kamenných schodech. Lemují je zkroucené kmeny plumerií – laoského národního stromu. Pokud se zrovna zelenají a kvetou, voní po vanilce. Ale i když jsou opadané, dodávají jejich pokroucené kmeny tomuto místu úžasnou atmosféru. Ovšem ta největší odměna čeká každého nahoře: stačí hned po výstupu usednout na zbytky mohutných kamenných kvádrů a pokochat se pohledem zpět dolů. Nejlépe před západem slunce, kdy už zde zůstává jen málo návštěvníků. Krása a slastná melancholie tohoto místa se těžko popisuje. Jsem spíš neposeda, nicméně u toho úžasného výhledu ve Wat Phu bych svedl vydržet celé hodiny. Nač k tomu říkat víc?