Existuje pár míst, které nevynechá snad nikdo z těch, kdo přijedou do Vietnamu poprvé:
Hanoj se svým starým centrem, zátoka Halong s vápencovými skalisky, anebo třeba historické obchodnické městečko Hoi An… Jen kousek cesty od toho posledního pak leží bývalé hlavní město Vietnamu – Hue (s vietnamskou diakritikou psáno Huế). Pokud jde o mne, patří právě Hue mezi místa, kam se vždy rád vracím.
Hue bylo mezi roky 1802-1945 sídelním místem poslední vietnamské královské dynastie Nguyen. Protože však většinu té doby (od 80. let 19. století až do konce) bylo území dnešního Vietnamu začleněno do Francouzské Indočíny, vietnamští králové plnili svou úlohu vládců spíš jen formálně. Některé projevy jejich vlády nezapřou čínskou inspiraci: zachovávali řadu rituálů včetně obřadu k poctě Nebesům, pořádali úřednické zkoušky podle klasického čínského vzoru, a také si vystavěli královskou pevnost a hrobky po vzoru čínských císařů.
Nešlo však o slepé napodobování vzorů převzatých od severního souseda. Vše se dělo ve skromnější míře, ale s menším důrazem na formálnost, a hlavně se daleko více přizpůsobovalo malebné přírodě, v níž se Hue nachází. Jako by i dnešní město zůstalo tomuto dědictví věrné: stromy a zeleň jsou všude, nikdo nespěchá, domy se na sebe netlačí a nešplhají do výšky jako v Hanoji nebov Saigonu, a také ulice jsou podstatně klidnější a méně zalidněné. To všechno dohromady tvoří pohodu, v níž člověk rád prodlí i několik dní.
Pamětihodnosti z královské éry
Když jsem zhruba před dvaceti lety zavítal do Hue poprvé, bylo všechno ještě klidnější. Z monumentální královské pevnosti, hlavního taháku města, tehdy vyzařoval jen zlomek její někdejší slávy – v roce 1968 totiž z většiny padla za oběť vpádu severních vojsk a následného odvetného amerického bombardování. Procházka pevností mi tehdy přišla jako dost bezútěšný zážitek, tím spíš, že ani pozůstalé stavby (např. jižní brána a audienční Síň nejvyšší harmonie) ani nebyly pořádně opravené. Vietnamský režim, který s feudálním dědictvím nejprve nakládal s nedůvěrou, však už mezitím pochopil potenciál tohoto místa a začal investovat do jeho zvelebení.
Ostatně královské památky v Hue byly již v r. 1993 zapsány do světového dědictví UNESCO jako vůbec první vietnamská položka. A tak prakticky při každé další návštěvě pozoruji, jak se postupně nově budují přesné kopie rozsáhlých palácových staveb, které byly čtyřicet let v troskách. Z těch nejčerstvěji renovovaných stojí za zmínku tzv. knihovna s pestře zdobenou střechou i trámy, nebo nádherná relaxační zahrada v jejím sousedství.
Ve skutečnosti panuje ovšem v celé královské pevnosti kombinace zdobné architektury a zeleně. To je také největší rozdíl oproti pekingskému císařskému městu, které sice sloužilo vietnamským králům jako vzor (celkovou koncepcí, rozmístěním budov, orientací podle světových stran…), ale v jehož rozlehlosti nenajdete jedinou zelenou rostlinu, s výjimkou jedné isolované zahrady. Tady v Hue možná chybí čínská velkolepost, zato se tu jistě budete cítit útulně.
Co víc, hueská architektura nejen bere v potaz přírodu, dokonce se jí i podřizuje. Samotná pevnost se vzdala symetrie, aby její hradby vedly souběžně se zkrouceným tokem Řeky vůní, která město protíná. Také samostatně stojící hrobkové areály jednotlivých králů byly vystavěny tak, jak jim to dovoluje
přirozené prostředí. Ačkoli celým těmto parkovým komplexům dnes říkáme zjednodušeně „hrobky“, králové si je často stavěli za svého života jako jakési osobní residence za městem, kam se uchylovali na odpočinek od dvora. Teprve po smrti byly v těchto rozsáhlých parkových komplexech uloženi.
Z několika existujících ´hrobek´ dynastie Nguyen jsou nejkrásnější ty, jež patří králům Tu Ducovi a Minh Mangovi, a také méně dostupná hrobka Gia Longova. Po jejich návštěvě vás možná překvapí další, novější hrobka krále Khai Dinhe, která se zcela vymyká: nejen že je malých rozměrů, ale jde o železobetonový komplex z 20. let 20. století, rozložený vzestupně v několika terasách. V horní budově uvidíte realistickou sochu panovníka v sále fantasticky zdobeném mosaikami ze skleněných a keramických střepů. Něco takového najdete opravdu pouze v Hue.
Za lahůdkami i venkovskou pohodou
Návštěvu památek bych rozhodně doporučil proložit některými lahůdkami z nesmírně pestré hueské kuchyně, ať už jde o nudlovou polévku bun bo Hue, různé krevetové jednohubky (banh loc, banh ) či špízy z vepřových karbanátků na stvolech citronové trávy – nem lui.
Ačkoli celý Vietnam nabízí jeden velký kulinářský zážitek, Hue se stovkami specialit se nevyrovná žádné jiné místo. Neškodí také ochutnat královský Minh Mangův likér, kořalku, která chutná zhruba jako jemnější a chuťově vytříbenější fernet. Blahodárné zdravotní účinky má ovšem i zdejší „královský“ čaj, tvořený směsí různých bylinek, květů a ovocných přísad.
Pokud už se v oblasti Hue a obecně ve středním Vietnamu pije nějaký čaj klasičtějšího typu, pak je to bez pochyby čaj lotosový, v podstatě zelený čaj ovoněný lotosovými okvětními lístky. Na královském dvoře se však kdysi lotosový čaj připravoval onačeji: čajové lístky se na noc zavřely do lotosového
poupěte, které se převázalo a stáhlo, a ráno se provoněný čaj z oroseného květu opět vybral.
Třebaže v Hue se budete cítit jednou nohou na venkově i v samotném centru, doporučuji vydat se i o kousek stranou. Na kraji města lze najít půvabný buddhistický chrám Thien Mu s emblematickou věžovou pagodou, která se tyčí přímo nad záhybem zmíněné Řeky vůní, což jí dává výsostné postavení. Ve zdejším zenově zaměřeném klášteře působí dodnes pár desítek mnichů. Rovněž zdejší areál oplývá zelení, tentokrát ovšem uspořádanou velmi střídmým, leč zenově efektním způsobem. Jistě se rádi pokocháte i zdejším souborem bonsají.
Osobně bych se přimluvil za ještě jeden, o něco vzdálenější výjezd, a to k dřevěnému mostu Cau Ngoi Thanh Toan z 18. století, který je – vedle japonského mostu v nedalekém Hoi Anu – jistě nejkrásnějším krytým mostem ve Vietnamu. Zde na vás definitivně dýchne venkovská pohoda, z níž se vám ani nebude chtít zpět.