Když jsem před lety navštívil Japonsko poprvé, moje představa o plánu cesty byla v zásadě jednoduchá. Točila se totiž kolem známého trojlístku Ósaka-Kjóto-Tokio. Naštěstí jsem ale nejel sám a díky tomu se do itineráře dostalo i jedno kouzelné místo, které bych jinak možná nikdy nenašel. Kójasan.
V minulém článku o japonských zahradách jsem napsal, že objevování nových míst je dílem náhody a množství času, který v zemi trávím. Není to ale vlastně tak docela pravda. Většinu zajímavostí objevím díky doporučení, ať už někoho z mého okolí nebo lidí, které sleduju třeba na YouTube. Stejné to bylo i z Kójasanem, který si prosadil bratránek, souputník mé první výpravy. Jeho motivací bylo přespat ve starém buddhistickém chrámu a já… Nebyl proti. Tedy minimálně do chvíle než jsem zjistil kolik nás to bude stát. Chápu, i mniši musí z něčeho žít, ale já byl tehdy ještě student, který dal většinu svých životních úspor za letenku.
„Pokud příroda skutečně přibližuje lidstvo k vesmíru, pak Kójasan je jejím ztělesněním.“ — Hlásá oficiální stránka prefektury Wakajama a já nemůžu než souhlasit.
Oáza mezi osmi vrcholky
Horu Kója neboli Kójasan najdete v prefektuře Wakajama, zhruba dvě hodiny vlakem na jih od Ósaky. Cesta k ní utíká i díky krásným výhledům svižně a pokud si na výlet přibalíte pár rýžových onigiri nebo bentó krabičku, budete si připadat jako v některém z Mijazakiho animovaných filmů.
Dneska už k městečku mezi osmi vrcholky směřují skupiny turistů, nějakých 1200 let nazpátek v těchto končinách ale moc ruchu nebylo. Teprve kolem roku 816 se na zdejší kopce vyškrábal mnich Kukai a založil na hoře Kója klášterní komplex a zejména šingon, jednu z hlavních škol japonského buddhismu. Právě díky němu lokalita vzkvétala a i v současnosti patří mezí nejposvátnější oblasti celého Japonska. Opravdu. Klidně se někoho zeptejte.
Jaký čaj při svých toulkách Kukai popíjel se asi nedozvíme, pokud byste si ale chtěli navodit japonskou náladu doma, doporučujeme naši smaragdově zelenou Senchu z oblasti Kagošima.
Hlavní lákadlo, které sem cestovatele přivádí, je už zmíněné nocování v chrámech. Právě Kójasan je totiž pro tuto aktivitu snad nejlepším místem v zemi. Obdivovat toho ale můžete rozhodně více — ať už jde o nádherné lesní stezky, staré chrámové komplexy nebo kouzelné podzimní scenérie, které zde stromy s listy všech barev každý rok vykreslí. Rozhodně proto doporučuji netrávit veškerý čas obdivováním vašeho ubytování, o hodně byste přišli.
Pro nás Čechy má navíc hora ještě jedno malé kouzlo a tím je česko-japonský podnik, který zde už skoro dva roky provozuje Češka Daniela Kinoshita společně se svým japonským manželem. Jejich restaurace se jmenuje Marutaka a najdete ji jen kousek od chrámu Dandžó-Garan, takže se za nimi určitě neváhejte zastavit.
I když zde mimochodem žije jen něco přes tři tisíce obyvatel, co do rozlohy není městečko vůbec malé a má dokonce i vlastní univerzitu.
Do chrámu a zase zpátky
V průběhu let stály na Kójasanu tisíce různých, menších i větších chrámů. Teď už jich najdete jen zlomek, ale na zážitku to rozhodně nic neubírá. Přenocování nabízí zhruba padesát z nich a pokud jste nikdy nic podobného nezkoušeli, nenechte si tuhle příležitost ujít. Nejenže vám mniši ustelou hezky v japonském stylu na zemi, dostanete taky jukatu — takové lehčí kimono — a navrch ještě tradiční večeři a snídani ve stylu vegetariánské kuchyně šódžin rjóri.
Rezervovat pobyt se vyplatí předem online, ale když budete mít štěstí (jako my), zvládnete to i na místě. Stačí si zajít do informačního centra a oni už vám řeknou, kde je zrovna volno. Jen, jak jsem naznačil hned ze startu, počítejte s tím, že za jednu noc zaplatíte klidně dva a více tisíc korun. Na druhou stranu se pak ale můžete zúčastnit ranní modlitby nebo vyrazit do horké lázně a pěkně se uklidnit. Já osobně na tento (byť krátký) čas strávený v chrámu vzpomínám dodnes.
Na Kójasanu bývá obvykle chladněji než v níže položených městech, takže přibalit si mikinu nebo lehčí bundu nemusí být od věci. Nebudete pak muset večer mrznout a utíkat do nejbližšího obchůdku k teplému čaji… Vyzkoušeno za vás.
A to je prosím Kójasan. Z náhodného objevu se pro mě stalo místo, které s velkou radostí navštěvuji pokaždé, když mám tu možnost. Je to skutečná oáza klidu, daleko od velkých měst a jejich ruchu. Snadno se tady ale při rozjímání zapomenete, takže pokud nebudete chtít na hoře nocovat, nezapomeňte si pohlídat poslední autobus z centra k lanovce, která vás sveze zase hezky dolů na vlak. Třeba se v něm někdy potkáme a povyprávíme si cestou domů zážitky ze zenového vršku.
PS: Když budete pečlivě koukat po okolí, možná někde narazíte i na samotného Kukaie. Říká se totiž, že nezemřel, ale odpočívá ve věčné meditaci a čeká na Buddhu příštího věku.