Co si představíte, když se řekne Tokio? Mrakodrapy, čtyřicet milionů lidí a červenou věž nápadně připomínající Eiffelovku? Míval jsem to stejně. Dneska k tomu ale přidávám ještě skvělé jídlo, muzeum digitálního umění a parky.
Existují miliony lidí, kterým Tokio připadá úchvatné na první pohled, já mezi ně ale nepatřím. Když jsem ho navštívil poprvé, nadšení bylo to poslední, co byste u mě mohli najít. Z obrovských davů na mě padala drobná úzkost a po pěti dnech pobytu jsem byl rád, že vypadnu pryč. Nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, měl jsem jen pocit, že na tenhle typ megaměsta prostě nejsem stavěný. Nehodlal jsem se ale vzdát bez boje.
Na místo činu jsem se vrátil o pár let později, s odhodláním dát hlavnímu městu i sobě druhou šanci. Pronajal jsem si proto pokoj trochu dál od centra a využil necelé dva měsíce k tomu, abych negativní pocity z „prvního rande“ překonal. A podařilo se to náramně. Spíše než jednoho velkého obra jsem začal Tokio vnímat jako tisíce malých čtvrtí, každou s unikátními lokacemi k navštívení. A že jsem takových místeček objevil nepočítaně. Jedno z nich — park Jojogi, vám dneska přiblížím. Je sice dobře známý, ale přesto mám pocit, že se mu v doporučeních nedostává tolik pozornosti, což je škoda.
Jako velký fanda zmrzliny jsem v Tokiu vyzkoušel desítky příchutí a vedle černého sezamu mi v hlavě utkvěla taky Hojicha. U nás ji asi neseženete, ale stejnojmenný japonský pražený čaj si dát můžete. A třeba si z něj tu zmrzlinu zvládnete udělat doma sami.
Od vojáků po pejskaře
Jojogi není největší a patrně ani nejoblíbenější park v Tokiu, mně osobně přesto přirostl k srdci více než ty ostatní. A nebudu popírat, že část úspěchu připisuji názvu. Nepřijde vám prostě milý? Před sto lety přitom na tomto místě stálo vojenské cvičiště japonské císařské armády, které zde vydrželo až do konce druhé světové války. Kdo by tehdy tušil, že vojáky jednou vystřídají hipsteři a pejskaři. Historie parku tím ale zdaleka nekončí.
V roce 1910 se v této lokalitě uskutečnil také první let letounu v Japonsku, což dnes připomíná památník a dvě bronzové sochy pitolů. Po válce se zde pak usadily spojenecké okupační síly USA a komplexu se začalo říkat Washington Heights. Do oficiálního otevření parku tehdy stále ještě zbývalo nějakých 30 let.
První obrysy se začaly rodit v roce 1964, kdy Tokio hostilo letní olympijské hry a nastávající park Jojogi posloužil coby atletická vesnice (bývalá rezidence nizozemských sportovců tady mimochodem jako připomenutí události stojí dodnes). Jakmile hry skončily, začalo se konečně s přípravou parku — slavnostní otevření proběhlo v dubnu 1971 a Jojogi se stal první zalesněným parkem v Tokiu.
Zelená oáza klidu a pokoje
Jestli jsou parky únikem z městského shonu, tak v Tokiu tahle pravda platí několikanásobně. A tím spíše v Jojogi. Hned vedle totiž stojí jedna z nejrušnějších lokalit metropole, centrum výstřední módy a docela dobrých palačinek, ulice Takešita. Místo, kde najdete největší stojenový obchod Daiso, stánky se spoustou parádních triček, ale taky živou ukázku pořekadla „jít s davem“. Jinak to tady totiž ani nejde a právě proto je park, ležící jen přes ulici, hodně vítanou záchranou. Můžete v něm znovu načerpat fyzickou i duševní energii.
Jojogi je každopádně více než pouhá únikovka. Lidé tady jezdí na kole, honí se za balónem, na jaře se schází obdivovat sakury a v létě pro změnu za festivaly, ať už hudebními nebo těmi s jídlem. V parku se potkávají umělci, pejskaři i nadšenci anime. A uznávám, hlavně v neděli se většímu počtu lidí nevyhnete ani tady.
Cesta, která park protíná zhruba v polovině, ho rozděluje na dva bloky jednoduše nazvané A a B. Áčko je klasika, lesopark se spoustou stromů, rybníkem, ptačí rezervací, výběhem pro psy. Druhá část zahrnuje stadiony a hřiště, místa pro sport a kulturu. Z jižního cípu je to jen pár minut chůze na slavnou křižovatku ve čtvrti Šibuja a k soše věrného psa Hačika.
Pomyslné srdce celého parku, které jsem si záměrně nechal až na závěr, potom představuje šintoistická svatyně Meidži, věnovaná císaři Meidži a jeho paní, císařovně Šóken. Svatyně byla dokončena v roce 1920, osm let po smrti císaře, který byl mimochodem prvním císařem tzv. moderního Japonska. Na Chryzantémový trůn usedl v roce 1867 na vrcholu reforem Meidži, které začaly měnit staré feudální Japonsko v moderní stát po vzoru Evropy.
Na 100 tisíc stromů, které tvoří les okolo Meidži, vysazených při stavbě svatyně, bylo darováno z regionů po celé zemi.
Osobně právě tady návštěvu parku téměř vždy začínám. Jednak ke svatyni vede pěkná cesta, která začíná velkou branou torii, jen kousek od východu z vlakové stanice Haražduku, a taky hrozně rád obdivuju ty nádherné stromy stojící po stranách hlavní budovy, jak můžete vidět na fotce výše. Meidži navíc není jen tak ledajakou svatyní. Je jedna z nejpopulárnějších v celé zemi a v rámci oslav nového roku ji pravidelně navštíví miliony Japonců. Tak to spolu s celým parkem někdy zkuste taky. Je tam krásně.