Na sopečné stezce po Sakuradžimě

autor Daniel Šácha

V minulém článku jsem vás vzal na úplný sever Japonska, tak to pojďme tentokrát otočit a vydejme se pro změnu na jih. Nebudou to sice tropy, ale teplo tam je. Podíváme se totiž k sopce Sakuradžima.

Když jsem byl v Japonsku v roce 2016, podařilo se mi na necelé dva měsíce ubytovat v Jokohamě u ajťáka jménem Takajuki. Hned jsme si padli do noty a nejeden večer strávili povídáním o všem možném. Protože jsme zároveň byli oba daleko od domova, Taka se do metropole u Tokia přestěhoval za prací, tu a tam na nás padla nostalgie, která vedla k tomu, že jsme se začali přebíjet vychvalováním svých rodných měst. A že nám to docela šlo. Co do kilometrů jsem to měl sice ke své Kopřivnici podstatně dál, ani těch jeho 1400 kilometrů ale nebylo zanedbatelných. A musím říct, že mě historky o Kagošimě hrozně bavily. 

„Tam si rozhodně musíš zajet,“ opakoval mi nový kamarád pravidelně a mně bylo jasné, že se tomuhle výletu nevyhnu. A proč bych taky měl, navštívit Kjúšú, nejzápadnější z hlavních japonských ostrovů, mě vždy hodně lákalo. Trvalo mi sice další rok a půl, než jsem tuhle výpravu uskutečnil, na dobré věci je ale zkrátka třeba si někdy počkat.

Čaje jsem měl vždycky rád, ale díky Japonsku je dnes umím docenit o to víc. Kdybyste chtěli můj aktuální tip, určitě zkuste Milk Oolong. Chuťově moc dobrý, ale ta vůně, ta je naprosto neskutečná.

Neapol východu


Kagošimu, město na jižním cípu Kjúšú o rozloze Prahy, byť s polovinou obyvatel, vám můžu bez váhání doporučit. Jenže jak už asi tušíte, o něm to tentokrát nebude. Tedy, vlastně ano, ale pouze okrajově. Podíváme se totiž o malý kousek vedle, na jeden z nejaktivnějších japonských vulkánů, který si i dnes čas od času zachrlí a zasype domy sopečným prachem. Co na to místní? Naučili se s tím žít.

Dříve stávala Sakuradžima v Kagošimském zálivu jako samostatný ostrůvek, ale po mocné erupci v roce 1914 ji proud lávy na východní straně propojil s pevninou. Pro návštěvníky je každopádně pořád nejdostupnější trajektem, který na 15minutovou plavbu mezi přístavy ve městě a na sopce vyplouvá každou chvilku během celého dne. Jedna jízda vyjde na 30 korun. 

Možná vás napadne, proč by na aktivní sopku vůbec někdo jezdil, jakoby nestačilo, že je poblíž město, kterému se mimochodem přezdívá Neapol východu… No, víte, ono je vlastně město i na samotné Sakuradžimě. Tenhle sopečný ostrov totiž vůbec není tak malý, jeho plocha je necelých 80 čtverečních kilometrů a na těch žije kolem čtyř tisíc obyvatel. Je pravda, že zdejší populace stárne, protože mladí dávají přednost pobytu mimo sopku, pořád to tady ale žije. A pro turisty je na ostrově i díky těmto usedlíkům pár pěkných atrakcí.

Sopečný prach do svého okolí Sakuradžima vypustí v průměru 140× za rok. Obyvatelé ho ze svých aut otírají stejně automaticky, jako by to byl čerstvě napadaný sníh.

Láva, kam oko dohlédne

Mým hlavním hnacím motorem, proč Sakuradžimu navštívit, byla zvědavost. A po tom, co jsem si prošlapal okolí, musím říct, že bych si tady dokázal představit třeba i krátkou, víkendovou dovolenou. Pokud ale čekáte nějaké nezapomenutelné dobrodružství na hraně života a smrti, rovnou vás zklamu. Přiblížit se ke kráteru sopky na méně než dva kilometry je totiž zakázané.

Nejvíce zábavy se logicky nachází kolem terminálu, kam připlouvají trajekty z Kagošimy, ať už jde o návštěvnické centrum, kde se můžete seznámit s historii sopky a její výbušnou činností, malý park s modely dinosaurů, což určitě ocení děti, anebo ašiju, horké vřídlo pro nohy, které pro změnu nejvíce ocení dospělí. Různě po ostrově najdete taky několik hezkých pozorovacích bodů s přístřešky a observatoř, odkud je na zdejší dominantu nejlepší výhled – vrchol tvoří tři štíty a ten nejvyšší se tyčí 1117 metrů nad mořem. Na úplně opačné straně pak můžete kouknout na zasypanou bránu u svatyně Kurokami, ze které je dneska vidět už jen špička.

Já osobně jsem si nejvíce užil lávové stezky kolem ostrova, které tady zůstaly jako pozůstatek už zmíněné velké erupce z počátku minulého století. Je to sice jen pár kilometrů, ale ty výhledy za to stojí. Stejně tak si můžete výlet vychutnat i na půjčeném kole nebo obkroužit horu autobusem. Zabere to zhruba hodinku. Jen počítejte s tím, že MHD na Sakuradžimě nejezdí zrovna často a budete si muset počkat.

No a až toho trajdání budete mít dost, skočte si třeba znovu ohřát unavené nohy nebo zajděte do opravdových lázní, o horkou vodu tady díky vulkánu opravdu nemají nouzi. A takový japonský onsen pod téměř bublající sopkou, to už je zážitek hodný zapamatování.

Nemůžu říct, že by návštěva Sakuradžimy byla jedním z vrcholů mého putování po Japonsku, patrně bych ji nezařadil ani do první desítky. Na druhou stranu to ale byl jeden z těch výletů, na který i dva roky poté rád vzpomínám a pokud se zase jednou do Kagošimy vypravím, o čemž nepochybuju, je pravděpodobné, že nevynechám ani cestu trajektem k této trochu děsivé hoře. 

Jo a abych nezapomněl, v návštěvnickém centru se dají koupit moc pěkné pohledy se sopečným prachem.

Kdybyste si chtěli dát na Sakuradžimě něco k jídlu, zkuste jeden ze dvou vyhlášených produktů, na které jsou místní právem hrdí – bílou ředkev daikon (ty zdejší jsou největší na světě) nebo mikan, takový mix mezi pomerančem a mandarinkou, které tady mají pro změnu úplně nejmenší.

0 komentářů
0

Mohlo by se vám také líbit

Napište komentář

* Používáním tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.