Když na internetu zkusíte vyhledat nejlepší místa k navštívení v Japonsku, divil bych se, kdyby na vás v každém ze seznamů nevyskočilo městečko Nikkó. A já se mu přesto dlouho vyhýbal.
Omíjet tak slavnou lokalitu nebyl můj záměr, měl jsem Nikkó pořád někde vzadu v hlavě, jen mi na něj nevycházel čas. Priority byly zkrátka jinde. Při třetí cestě do Japonska už jsem ale nátlaku doporučení nedokázal vzdorovat.
Poslední důležité popostrčení k výpravě přišlo během rozhovoru s kamarádkou, se kterou jsem se jedno slunečné odpoledne potkal u kafe v Tokiu, kde jsem tou dobou bydlel — tedy ona měla kafe, já jsem zarytý popíječ čaje. Nadhodil jsem, že zvažuju o nejbližší volné sobotě opustit metropoli a kouknout na chvíli do Nikkó, načež trochu vyděšeně pronesla: „Na otočku do Nikkó?! To ti určitě stačit nebude.“ Nasadila mi tím brouka do hlavy, protože ona jen tak nějakým místem nadšená nebývá. Rozhodl jsem se proto plány lehce poupravit a vyhradil jsem si na výlet celý víkend.
Za šógunem
Dostat se do Nikkó není nic náročného, zvlášť pokud trávíte nějaký čas v Tokiu. Stačí, když vyrazíte do čtvrti Asakusa a nasednete na vlak, který vás za dvě hodiny odveze rovnou na místo, do krásně zalesněných hor.
Historie města je docela podobná té, kterou můžete znát z článku o Kójasanu. I tady se totiž v 8. století objevil potulný mnich a založil zde chrám, kolem kterého v průběhu dalších století celé Nikkó vyrostlo.
Ještě významnější událost se ale odehrála o nějakých 800 let později, když v roce 1616 zemřel snad nejslavnější šógun japonské historie Tokugawa Iejasu. Jeho posledním přáním totiž bylo ulehnout právě v Nikkó a tak započala stavba svatyně a mauzolea, kde dnes tento panovník odpočívá (i když pravé ostatky údajně leží ve zhruba 400 km vzdáleném chrámu Kunō-zan v Šizuoce.). Ať už je pravda kdekoliv, je to Iejasova hrobka a vůbec celý chrámový komplex, které jsou hlavním lákadlem turistů. Rozhodně to ale nestojí jen na nich.
Tak třeba vnuk velkého šóguna Iemicu nechal v okolí na počest svého předka vysázet dvě stě tisíc cedrových stromů. Slušnou část z nich kolem chrámu najdete dodnes a je to krásná podívaná. On sám, jakožto třetí šógun z rodu Tokugawa, tady navíc má i vlastní mauzoleum, které je rovněž významnou památkou. Spolu s dalšími budovami spadá mezi chráněné světové dědictví UNESCO. K tomu se koneckonců řadí i cenná umělecká díla, kterých je tady… No nepočítaně. Mějte ale oči na stopkách, protože ty nejvýznamnější kusy jsou častokrát i ty nejmenší a snadno je přehlédnete. Mám na mysli třeba dřevořezby Nemuri Neko, spící kočku, která stráží hrobku šóguna, a taky tři dobře známé moudré opice (Mizaru, Iwazaru a Šizaru). Možná jste o nich už slyšeli v různých příbězích, jedna si dlaněmi zakrývá uši, druhá oči a třetí ústa, takže svými gesty říkají „neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo.“
Ach, ta příroda!
Mohlo by to teď vypadat, že je Nikkó cílem pouze pro nadšence do historie a starých budov, to ale rozhodně není pravda. Skoro stotisícové městečko je totiž i vstupní branou do stejnojmenného národního parku, takže je vám určitě jasné, že zdejší příroda vážně stojí za to. Nemusíte přitom ani nikam hluboko do hor, stačí se projít po nejbližším okolí města.
Právě příroda je tím hlavním důvodem, proč se vyplatí vyhradit si na výlet více času. Projít chrámy zvládnete za půl dne, ale abyste si užili zdejší hory, lesy a taky krásné jezero Čuzendži, které se spolu s několika vodopády rozléhá pod (naštěstí) už neaktivním vulkánem Nantai, na to vám pár hodin vážně nestačí. Počítejte raději s několika dny.
Červený most Šinkjó u vstupu do chrámového komplexu je údajně jedním z nejhezčích mostů v celém Japonsku. Docela bych tomu věřil.
Moje návštěva Nikkó probíhala v prosinci a tou dobou už do Japonska samozřejmě pomalu přicházela zima. Nebyla možná ještě tak patrná v Tokiu, ale v trochu severněji položené prefektuře Točigi už padaly první sněhové vločky. A proto, pokud byste se rozhodli vyrazit v podobném období, počítejte s tím, že v Nikkó bývá chladněji a záložní mikina nebo lehčí bunda v batohu minimálně večer přijde vhod.
Příroda v tomto případě naštěstí myslela i na otužilce jako já, kteří hrdě vyrazí do sebevětší zimy nalehko a pak se ocitnou v situacích, kdy toho maličko litují. Nikkó je ale díkybohům centrem mnoha horkých pramenů. Jedno takové krásné malé vřídlo najdete dokonce jen pár kroků od vlakové stanice Kinugawaonsen — vidět ho můžete na fotce vpravo (tomuto typu se říká ašiju a slouží k tomu, abyste si v něm ohřáli nohy). Dodnes vzpomínám na ten úžasný pocit, který jsem si užíval tak dlouho, až mi málem ujel vlak. Jestli si v této lázni někdy smočíte své unavené a promrzlé nohy, pochopíte.
I když je Nikkó na japonské poměry relativně malé město, co ztrácí na populaci, to vynahrazuje obrovskou nabídkou aktivit, monumentů a vůbec celým svým kouzelným okolím. A to jsem vám ještě řadu věcí zatajil. Na velkou část míst se navíc dostanete hezky pěšky, takže cestou můžete ochutnávat místní dobroty, jako jsou třeba smažené „oplatky“ taijaki, které zde nemají tradiční tvar ryby, ale opice.
Dokážu si představit, že když svou cestu podniknete během října nebo listopadu, kdy se okolní stromy předhánějí v tom, který má lepší barevný kabát, dostane všechno ještě větší grády. I mimo sezónu si ale Nikkó užijete dosytosti a já nepochybuju, že se jednou vrátím taky. Klidně na celý týden, protože jeden víkend v tomhle prostředí byl zatraceně krátká doba.