Otaru, městečko, kde končí koleje a hrají skříňky

autor Daniel Šácha

V příspěvcích jsme se zatím pohybovali jen po hlavním japonském ostrově Honšú a tak si říkám, že je čas popojet o kousek dál. A protože se venku pomalu ochlazuje, proč to nevzít rovnou na sever. Na Hokkaidó. Objevil jsem tam totiž městečko, které se vám zaručeně vryje do paměti.

Podívat se na Hokkaidó byl jeden z mých japonských cílů, který se mi podařilo splnit až po několika letech. Nemůžu sice ani zdaleka říct, že bych ho projel křížem krážem, na pár míst jsem se ale podíval a měl dokonce i to štěstí, že jsem objevil jedno nečekané — městečko Otaru. 

Přiznám se, že už si nejsem jistý jestli ta myšlenka vydat se do „malého“ přístavu byla moje vlastní, nebo mě k ní navedla kamarádka Suzu, která mě o den dříve provázela po hlavním městě ostrova Sapporu. Spíše bych počítal s tou druhou variantou. Výsledek je ale každopádně stejný, radostný pocit a natolik příjemné vzpomínky, že vám teď o tomhle místě zkrátka musím napsat.

Přístav na konci kolejiště


V Česku by se Otaru se svými více než 140 tisíci obyvateli s přehledem probojovalo mezi pět největších měst, v Japonsku ale může být rádo za druhou stovku. A co si budeme povídat, po přejezdu ze skoro dvoumiliónového Sappora je pocit maloměsta ještě ta lepší varianta. Na druhou stranu, od svého založení v polovině 19. století bylo Otaru pro Hokkaidó důležitým přístavem a významným ekonomickým centrem. Svědčí o tom koneckonců i fakt, že má město svou Wall Street a že právě mezi Sapporem a Otaru byla v roce 1880 zřízena vůbec první železniční linka na Hokkaidu. Její poslední část tady najdete dodnes.

I když význam města už v současné době tak velký není, lidé se sem sjíždějí pořád a mají k tomu celou řadu důvodů. Já je až na jedinou výjimku při své cestě neznal a o to větší překvapení mi městečko připravilo. Mezi nejlepšími místy, které byste měli v Japonsku navštívit, ho sice na rozdíl od posledně popisovaného Nikkó nenajdete, stačí si ale vyhledávání zúžit na severní ostrov a Otaru tam zaručeně bude.

Cesta vlakem ze Sappora zabere zhruba 45 minut a nabídne vám krásné výhledy na kamenité pobřeží, které omývá Japonské moře.

Vodní kanály a hora jídla

O hlavní atrakci Otaru mají všichni průvodci poměrně jasno. Je jí totiž vodní kanál, který v noci a v zimě vypadá opravdu úchvatně, zvlášť pokud trefíte období, kdy se zde koná festival (v únoru) — na podzim při pošmourném počasí to ale zase takový zážitek není a proto jsem si osobně dovolil určit za hlavní přednost města úplně jiné místo. Možná už tušíte, dostanu se k němu za chvíli.

Když lidé mluví o Otaru, logicky zmiňují suši, které prý patří k jedněm z nejlepších v širokém okolí. V Japonsku vám to sice řeknou na každém rohu, tady bych tomu ale docela věřil. Syrové ryby každopádně nejsou jedinou místní pochoutkou a když se projdete třeba po obchodní ulici Sakaimači, narazíte na spoustu dalších. Od rýžových krekrů nebo nudlí soba po vyhlášené zákusky společnosti LeTAO, která má přímo v této lokalitě své sídlo — určitě se tam zastavte, jejich cheesecake je prostě umai! Z budovy, kde mají restauraci, navíc můžete vystoupat na malou vyhlídkovou věž, která nabízí docela pěkný rozhled na nejbližší okolí. Narovinu… Není to sice panorama, ze kterého by vám spadla čelist, osobně ale zastávám názor, že každá příležitost podívat se na věci kolem sebe s nadhledem je fajn a měla by se využít.

Vedle jídla je pak Otaru známé taky řadou muzeí, ať už jde o to věnované Japonské bance, Muzeum benátského umění nebo Železniční muzeum, kde se můžete podívat na pár historických vlaků. No a fandové do přírody by neměli vynechat kromě hory dobrot ani ty skutečné kopce, které jsou všude kolem. Vyvézt se můžete během pár minut třeba i pěknou lanovkou. Od hlavního nádraží jsou to k ní pěšky zhruba tři kilometry. Výhled z vrcholku hory Tengu je údajně jedním z nejkrásnějších na celém Hokkaidu.

Pokud ryby raději pozorujete než že byste je jedli, na severním cípu města najdete velké akvárium a o kousek dál na útesu i observatoř s krásným výhledem na moře. Já už se tam bohužel nedostal, ale příště to rád napravím. 

Nikdy jsem si nemyslel… 

…že ve svém životě potřebuji hrací skříňky. Ano, jsme u zlatého hřebu celého mého výletu do Otaru. Světe div se, stalo se jím muzeum hracích skříněk. Jedna – na Japonsko atypická – budova, která se mi zavrtala do paměti. A to jsem svou poslední hrací skříňku držel v ruce možná jako dítě.

Jako dítě jsem se nakonec cítil i v tomto muzeu, protože vypadá kou-zel-ně. Je fakt, že jsem založením romantik a tak na mě podobné věci mají o něco větší vliv, ale věřím, že byste si ho užili taky. Přes 25 tisíc hrajících skříněk! Ty tvary, melodie, světýlka. Nějak takhle si představuju pohádkové prostředí. Schválně zkuste zavřít oči, připravte si nějaký aromatický čaj a pusťte třeba svou oblíbenou melodii z filmů Hajaa Mijazakiho. Přesně to je ta atmosféra. Všechno hraje a cinká. Od dřevěných hraček přes malé kolotoče, plyšáky, kukačkové hodiny až třeba po mončičáky! No není to krásná nostalgie? Věděli jste, že tyhle malé potvůrky pochází z Japonska? Já to zjistil až v Otaru.

Před budovou muzea nezapomeňte kouknout na parní hodiny, dar městu, který přicestoval z kanadského Vancouveru.

Zdánlivě nevýrazné místo tím pro mě získalo na významu. A i když je to v porovnání s dalšími zdejšími atrakcemi a krásami možná hodně malicherný důvod, od té doby je pro mě Otaru městečkem hracích skříněk a basta.

Jestli si chcete užít Otaru se vším všudy, doporučuji si rovnou rezervovat nocleh. Na prošlapání okolních kopců vám těch pár hodin navíc určitě přijde vhod. I jednodenní výlet ale stojí za to. Jen počítejte s tím, že to bude den pěkně nabitý, hlavně dobrým jídlem a stovkami melodií. Sám dodnes lituju jediné věci, že jsem si žádnou z těch kouzelných krabiček nepřivezl domů. Nemohl jsem se zkrátka rozhodnout. Ale já se vrátím!

0 komentářů
1

Mohlo by se vám také líbit

Napište komentář

* Používáním tohoto formuláře souhlasíte s ukládáním a zpracováním vašich dat na tomto webu.